Nevědomí

          Podle C. G. Junga se nevědomí každého člověka skládá ze dvou vrstev. A sice z osobního nevědomí, jehož obsahem jsou osobní vzpomínky a zapomenuté zážitky, a z kolektivního nevědomí, složeného z archetypů společných celému lidstvu.

          Nevědomí (podvědomí) můžeme chápat jako tu část mysli, kterou si člověk neuvědomuje. Například z reality si uvědomujeme jen to, na co změříme pozornost (viz. O umìní a štìstí), ale do mysli se nám ukládá obraz komplexní, tedy i to, čeho jsme si nevšimli. Totéž lze říci i o mysli, vnímáme z ní jen tu sféru, na kterou zaměříme pozornost. Vyvoláme-li v mysli vzpomínku, vnímáme z ní opět jen to, na co jsme zaměřili pozornost, když jsme příslušnou událost prožívali, přestože v mysli je uloženo všechno. Problém je v tom, že nemáme žádný klíč, jak to z mysli dostat do vědomí. Při tom však i to, čeho jsme si nevšimli nebo na co jsme zapomněli a o čem tedy nevíme, vyvolává v našem nitru emoce. Pak náhle můžeme pocítit např.úzkost nebo depresi, jejíž příčinu neznáme, přestože se skrývá v naší mysli.
          Jediným známým klíčem v přístupu ke komplexnímu obsahu mysli je regresivní hypnóza. Např. vejdeme do místnosti, ve které na stole leží otevřená kniha. Ale knihy si sotva povšimneme, protože veškerou svou pozornost změříme na hovor s osobou v místnosti. Přesto však celý obsah otevřených stránek knihy i všechny detaily místnosti jsou uloženy v naší mysli, tedy v té její části, kterou nazýváme nevědomí nebo podvědomí. Jsme-li pak třeba po deseti letech uvedeni do hypnózy a vráceni zpět do této vzpomínky, můžeme v ideálním případě, když je hypnotizérem zaměřena naše pozornost na tuto otevřenou knihu, obsah otevřených stránek přečíst.
          Dalším jevem umožňujícím pochopit nevědomí je tzv. podprahové vnímání. Uveďme způsob, kterým bylo (zne)užíváno v reklamách, než to bylo zakázáno. Princip spočívá v tom, že do filmu, který se bude promítat v kině nebo poběží v televizi, se vloží obrázky, které během promítání zabliknou tak krátce, že je nikdo nedokáže vědomě postřehnout. Přesto, že nebyly vědomím vůbec zaznamenány, jsou kompletně uloženy v mysli. Jsou-li spojeny s nějakou emocí, emoce se vám v okamžiku, kdy stejný obrázek uvidíte, vybaví. Např. je-li vám takto do nevědomí opakovaně ukládán obrázek nějakého výrobku pokaždé, když prožíváte pocit štěstí, pocit štěstí se u vás znovu dostaví, jakmile tento výrobek opět spatříte. Efekt je jasný, výrobek si zřejmě koupíte, protože při tom budete prožívat štěstí.
          Že se tohoto efektu snaží tvůrci reklam využít i na úrovni vědomé, ukazuje jejich úsilí zobrazovat v reklamách situace, které jsou v našem životě obecně spojeny s pocitem štěstí. Efekt by měl být tentýž, a sice že při spatření dotyčného výrobku se dostaví reklamou proklamovaný pocit. Na rozdíl od podprahové metody není tato zákeřnost tak účinná, protože si jí lze uvědomit, ale ve svém důsledku páchá stejné škody.
          Mluvíme-li o té části mysli, ve které jsou uloženy archetypy, dostáváme se k otázce, co všechno se ještě v nevědomí může skrývat.
          Esoterické nauky tvrdí, že je tam „otisk" celého kosmu, tedy že tam nosíme veškeré poznání, kterého může být dosaženo. Onen „otisk kosmu" však nelze považovat za mrtvou fosilii, ale za tu část naší bytosti, která udržuje živé spojení s celým kosmem i všemi živými bytostmi. Proces skutečného poznání si tedy můžeme představit také jako postupné odkrývání nebo aktivování obsahu vlastní mysli. Zde nacházíme i odpověď na otázku, jakým způsobem může fungovat věštění, ale i odpověď na to, odkud se v nás bere inspirace nebo intuice. Místo směrem k poznání lze ovšem kráčet opačně, a sice směrem k nevědomosti, mysl si totiž můžeme proměnit v labyrint myšlenek, které jako odraz svých přání a vášní sami vytváříme, nebo je nekriticky přijímáme zvenčí.

Carl Gustav Jung          I-ging