Jako je černá a bílá, pravda a lež, existuje polarita i v člověku: cit, který se nemýlí, a pocity, které klamou.
          Cit i pocit vlastně vnímáme stejně, jak je tedy od sebe rozpoznat? Nejlépe zřejmě tak, že si uvědomíme jejich zdroj.
          Na pocity se můžeme dívat jako na odraz životních zkušeností. Je-li například někdo v dětství bit řemenem, může v něm i v dospělosti řemen vyvolávat nepříjemný pocit, na rozdíl od člověka, který se s touto zkušeností nesetkal. Tak nás mohou pocity oklamat i ve chvíli, kdy se setkáme s člověkem, který nám svým zjevem připomene někoho, kdo nám ublížil.
          Naproti tomu na cit, řekneme-li to jednoduše, můžeme hledět jako na projevení intuice, a ta, je-li správně rozpoznána, se obvykle nemýlí. Chceme-li získat aspoň přibližnou představu o tom, odkud se v nás intuice vlastně bere, nebo co intuicí vlastně je, musíme pohlédnout do té části naší mysli, kterou nazýváme nevědomí.

Zpět